Původním úmyslem Kremlu bylo intervenovat jen v Donbasu. Cílem bylo vyhnat ukrajinské a neonacistické vojenské síly z té části území dvou nezávislých republik, které tyto nepřátelské síly buď už okupovaly, nebo si je na okupaci připravovaly nemilosrdnou dělostřeleckou palbou. Kdyby Rusko intervenovalo o osm let dříve, mohla být intervence omezená a rychle přivedena ke svému konci. Avšak Kreml, ovládán váhavostí a falešnými nadějemi v Minské dohody, čekal až Washington z ukrajinské černozemě vydupe, vyzbrojí a vycvičí ukrajinskou armádu.

To, co Kreml tehdy potřeboval, byla rychle provedená operace, která by Západu neposkytla čas vstoupit do konfliktu, tento konflikt rozšířit a současně s ním vést proti Rusku masivní propagační válku, jak se dnes děje. A hlavně: Západ by byl ochuzen o naději, že delší válkou vyčerpá lidské i materiální síly Ruska.

Rozšíření války poskytlo Ukrajině zbraně, vojenský výcvik a plány na novou milionovou armádu, vybavenou nejmodernějšími západními zbraněmi, která má k Ukrajině znovu připojit jak Donbas, tak Krym.

Nabízí se otázka, zda Kreml, upínaje se na své falešné naděje v jednání, dá znovu průchod své váhavosti, čímž si vytvoří další a ještě obtížnější úkoly do budoucna, nebo se konečně poučí o tom, že váhavost se nevyplácí?

Zřejmě se to dovíme v několika příštích dnech, kdy se sejde Federální shromáždění Ruské federace. Jestliže zde realizmus získá vrch nad ruskými falešnými nadějemi na mír a vzájemnou bezpečnost, má vyhlídka na porážku Ukrajiny ještě předtím, než před Ruskem vyvstane raketami vyzbrojená milionová armáda, dobrou naději.

Jestliže se Rusko rozhodne, že mu Západ nedal žádnou jinou alternativu než je zábor Ukrajiny, pak až dosud šetřená ukrajinská infrastruktura, komunikační systémy a vládní úřady budou zničeny, Stejně tak, jako jakékoli síly NATO, vyslané do oblasti, aby intervenovaly. A je docela možné, že toto se bude týkat též infrastruktury a vládních úřadů zemí intervenujících.

Jak už zdůrazňuji roky, je to váhavost Ruska tváří v tvář provokacím, které nás dovedly k této nebezpečné situaci. Washington mylně interpretuje toleranci Kremlu na urážky a provokace jako strach z konfliktu, a červené čáry Ruska považuje za planý humbuk. Vleklý konflikt na Donbase způsobil, že ruská armáda se v současnosti jeví Západu jako méně efektivní, než ve skutečnosti je, kterýžto sentiment právě podnítil ony provokační plány na raketami vyzbrojenou milionovou ukrajinskou armádu, schopnou zaútočit i na ruské území.

Nechápu, jak Kreml může čekat na podobný vývoj, aniž by do akce zasáhl, ale nákladná váhavost už jaksi k praxi Kremlu začala patřit.

Jelikož Kreml vyznává legalizmus, čili přísné dodržování právních norem, na Západě už dávno opuštěných, je nepochybné, že Rusko by válku ještě před jejím zahájením vyhlásilo, čímž by se zbavilo velevýhodného momentu překvapení.

Putin prohlásil, že čím déle bude konflikt přetrvávat, než bude dle ruských požadavků vyřešen, tím striktnější tyto požadavky budou. K čemuž já dodávám, že čím déle bude konflikt přetrvávat, než Rusko použije potřebnou sílu k jeho ukončení, tím větší tato potřebná síla bude muset být. A jestliže Rusko očekává milionovou ukrajinskou armádu raketami dlouhého doletu vybavenou, tím pravděpodobnější je, že ty rakety ponesou nukleární náplň.